Od ledna do května roku 1866 zemřelo v Plenkovicích 10 osob, což byl mírně nadprůměrný stav. V červnu a červenci nezemřel nikdo. Situace se prudce zhoršila v létě po příchodu vojáků. Během srpna zemřelo 8 osob. V září pak došlo k prudkému nárůstu, zemřelo 23 osob, z toho 17 na choleru. Touto chorobou tak mohli být postiženi i další zemřelí s podobnými příznaky. Na infekční onemocnění zemřelo od srpna do října roku 1866 celkem 27 občanů všech věkových skupin. Celková bilance na konci roku dosáhla neuvěřitelných 50 zemřelých! Relativně bezpečné a přitom důstojné pohřbívání takového množství těl usnadnil nový hřbitov za vesnicí. Díky němu se nemuselo zřídit nouzové pohřebiště na nějakém odlehlém místě, původní hřbitůvek kolem kostela nepřicházel v úvahu. Infikovaná těla se pohřbívala hned druhého, nejpozději třetího dne. V některých dnech se konaly i tři pohřby současně. Údajně bylo na plenkovickém hřbitově pochováno i několik kraveckých občanů. V Kravsku tehdy ještě hřbitov neměli a své zemřelé museli pohřbívat ve vzdálených Příměticích, kam farně příslušeli. Což bylo za takovéto situace velmi problematické.
Rok 1866 se tím stal nejtragičtějším rokem v dějinách obce. Pro srovnání, počet pohřbů v obci se v předchozích asi sto letech pohyboval v průměru mezi 8 až 15. Výjimečné byly ovšem i roky 1817, 1846, 1849 a 1857, kdy se počet zemřelých přehoupl přes dvacet osob. Ostatním obcím farnosti, tj. Olbramkostelu a Žerůtkám se cholera vyhnula, alespoň zápisy v matrice u žádného zemřelého tuto příčinu úmrtí neuvádí. Zřejmě se jim pruští vojáci vyhnuli či jen plynule prošli. Rovněž ve Znojmě obsazeném dvěma pruskými prapory řádila cholera, do 22. září zde zemřelo 100 osob. Noviny uveřejňovaly hlášení (Cholera-Report) o počtech nakažených a zemřelých. Mnoho obětí si vyžádala například i v nedalekých Jevišovicích (77), Únanově (63) Příměticích (24), Hlubokých Mašůvkách (13). V sousedním Kravsku podlehli 4 dospělí a stejně tolik dětí. Uvádí se, že na tehdejším znojemském okrese zmařila na jedenáct set životů.
Cholera byla obávaná vysoce infekční nemoc s úmrtností přesahující 50%. Do Evropy se rozšířila z Indie ve 30. letech 19. století. Od té doby zasáhla starý kontinent v několika pandemických vlnách. Čtvrtá vlna se střední Evropou přehnala v letech 1863 – 1867. Do Čech a na Moravu byla zavlečena roku 1866 pruským vojskem, které se infikovalo patrně v Lucembursku. Válka a přesuny armád napomohly šíření nemoci i do nejzapadlejších vesnic. Tato nová strašlivá nemoc napadající zažívací trakt se projevovala průjmy a zvracením (dehydratace organismu), slabostí pulsu, studeným potem s vnitřní horkostí. Nemocný trpěl neuhasitelnou žízní. Velmi rychlý průběh se vyznačoval třemi diagnostikovanými obdobími: období průjmů trvalo asi 3 dny, takzvané období hotové se omezilo na 1 až 2 dny, období reakce se projevovalo 4 až 6 dnů. V nepříznivém průběhu zemřel postižený už ve druhém období. Mezi lidmi převládala bezmoc a strach z nakažení.
Původ a způsob nákazy odhalil teprve roku 1883 německý mikrobiolog Robert Koch objevem bakterie Vibrio cholerae. Přesto se dosud choleru nepodařilo celosvětově vymítit, např. roku 2004 propukla v Africe v Sierra Leone.) Na pruské tažení upomíná místo v lese za kraveckou keramickou továrnou, kde se dosud říká „U Prajza“. Je zde pochován jeden z vojáků, který podlehl nemoci či zranění. Na jeho hrobě někdo později vztyčil kříž. Nápis na dřevěné tabulce oznamoval „Hier ruhet A.P. – gefallen 1866“. Asi před patnácti lety bylo místo ještě upraveno a ohrazeno, na dřevěném kříži byla pověšena rezavá německá přilba z 2. světové války, kterou kdosi našel v okolí. Pro současníka může být návštěva místa vzpomínkou na to neblahé léto 1866, a navíc pěknou procházkou.
Výsledek prusko–rakouské války ovlivnil podle historiků budoucí vývoj v Evropě. Prusku se otevřela cesta ke sjednocení Německa a tomuto Německu cesta k 1. světové válce, v níž o dvě generace později opět (zbytečně) zahynulo mnoho plenkovických mužů.
© Pavel Šimeček, 2006
Z historie plenkovických mlýnů
Minulost plenkovických vodních mlýnů
je v jejich nejstarším období částečně zahalena šerem věků. Nejstarší kusou informací je zápis v zemských deskách, když roku 1437 prodal Mikšík z Plenkovic ves se dvorem a mimo jiné dva mlýny a tři rybníky Ctiborovi z Loučovic. Před koncem třicetileté války máme doklad o činném mlýnu a mlynáři Jiříkovi. Gruntovní kniha, založená roku 1666, zmiňuje dokonce tři mlýny, ne vše kolem je ale dostatečně jasné. Mlýnem v 17. století s největší pravděpodobností bývala i nynější zemědělská usedlost č.p. 7.
Oba současné, dávno nepracující mlýny využívaly vodu Plenkovického potoka a prováděly původně tzv. selské mletí, tedy mletí pro okolní hospodáře. Velikost a kapacita mlýnů se posuzovala podle počtu mlýnských složení. (Mlecí zařízení tvořené dvojicí mlýnských kamenů, z nichž horní byl zpravidla oběžný, s příslušným mechanismem). Mlecí kapacitu na konci feudálního období (r. 1844) zaznamenali komisaři pořizující písemnosti stabilního katastru. Na čtyřech složeních obou mlýnů bylo možno semlet 820 měřic pšenice a 1175 měřic žita. Od konce 19. století začaly mlýnské kameny nahrazovat válcové mlecí stolice. Ve spojení s vysévacími a čistícími stroji, korečkovými dopravníky a dalším zařízením se staly základními prvky tzv. automatických mlýnů v první polovině 20. století.
Padrtův mlýn
Bývalý mlýn č.p. 45 se nachází uprostřed obce pod mohutnou hrází dvacetihektarového Plenkovického rybníka.
Mlýn vystavěli na základě povolení znojemského magistrátu jako pozemkové vrchnosti mezi léty 1822-1824 manželé Hawlisch Anton a Anna z Blížkovic. Provoz s jedním moučným složením doplňovala pila v samostatném, tehdy dřevěném objektu. Voda se přiváděla krátkým podzemním kanálem přímo z rybníka. Majitelé museli platit za užívání vody, konat hlídku na rybníce, pořezat na pile každý rok zdarma 60 kusů klád a v případě potřeby odpouštět vodu pro níže položené sádky města. Hodnota mlýna v 60. letech 19. století činila 3000 zlatých. Posledními držiteli z rodu Havlišů byli od roku 1866 Anton s chotí Františkou. Kromě mlynářství provozoval A. Havliš od roku 1871 také živnost hokynářskou, rozšířenou na prodej cukru.
Roku 1875 mlýn koupila Anna Povolná, od ní roku 1891 Josef Turek, který ovšem přivedl hospodářství ke krachu. Roku 1896 mlýn koupili manželé Paulíkovi, roku 1916 pak Padrtovi z dolního mlýna. Při přestavbě domu roku 1921 byla nahrazena dvě vodní kola francisovou turbinou. Firma Vrána a Padrta koncem 20. let mletí zastavila a začala zde vyrábět mlýnské stroje a mlátičky. Originální konstrukci mlátičky si nechali zaregistrovat u Patentního úřadu. V roce 1935 opět mletí obnovili. Na počátku 50. let mlýn převzalo Hospodářské družstvo a později státní podnik Středomoravské mlýny a pekárny. V rámci reorganizace a centralizace mlýnů bylo v roce 1953 nařízeno výrobu mouky v horním plenkovickém mlýně zastavit. Do 70.let zůstalo zachováno jen šrotování pro JZD a družstevníky.
Při dostatečném množství vody v rybníku může turbina pracovat v režimu malé vodní elektrárny. Za povšimnutí stojí znak mlynářského cechu na fasádě domu.
Havlínův mlýn
Bývalý mlýn č.p. 36 se nachází na okraji obce pod Havlínovým (Dolním) rybníkem, na počátku zalesněného údolí zvaného Hájek. Jde o nejníže položené stavení v Plenkovicích.
První zmínky pocházejí ze 17. století. Časté střídání majitelů skončilo roku 1802. Následujících 80 let je vlastnictví spojeno s rodem Prinzů. Při povodni roku 1901 utrpěl mlýn velké škody. Z dokumentu o vodoprávním řízení konaném v roce 1911 se dozvídáme, že voda se přiváděla z rybníka metrovým podzemním korytem na jedno korečkové vodní kolo o průměru 4 metry. Pohánělo dvě mlýnská složení (šrotovní a moučné) a jeden pár válců. Roku 1913 koupili mlýn manželé Karel a Anastázie Padrtovi a provedli výraznou modernizaci. Kolo nahradili turbinou, později pořídili i naftový motor. Technologii mlýna uzpůsobili i pro mletí pšenice (dosud se mlelo pouze žito). Na počátku 30. let vystavěli parní pekárnu. Roku 1933 mlýn koupili manželé Cyril a Žofie Havlínovi z Příštpa (okr. Třebíč). V noci 16. září 1936 zachvátil mlýn požár. Během krátké doby byl provoz opraven a vybaven novým zařízením od českobudějovické firmy Union. Až v roce 1939 se podařilo samotu elektrifikovat ze sítě. Třicátá léta provázela řada sporů majitelů s městem Znojmem ohledně zanášení rybníka a náhonu bahnem. Rybník se podařilo odbahnit a rekonstruovat teprve v letech 2005-2006. Na konci 2. světové války udělila sousední obec Hluboké Mašůvky Cyrilu Havlínovi čestné občanství za pomoc občanům v době okupace. Změna politických a hospodářských poměrů v roce 1948 se brzy projevila i zde. Roku 1951 mlýn převzalo Hospodářské družstvo a roku 1953 Středomoravské mlýny a pekárny n.p. v Brně. Dalším provozovatelem se v rámci neustálých reorganizací státních podniků staly v roce 1964 Mlýny a těstárny n.p. Pardubice. Pro nedostatek mletí byl mlýn v roce 1972 zastaven, ale až do roku 1990 veden jako rezerva. Z okolních vesnických mlýnů tedy pracoval nejdéle. Kuriózní ovšem je, že z právního hlediska Havlínovým vlastně nikdy mlýn odebrán nebyl, znárodnění dle zákona č. 118/48 Sb. nebylo za 40 let dokončeno!
© Pavel Šimeček, 2007
